Nejlepší, co se může stát nakladatelovi, je spojit kvalitu s kvantitou. To znamená vynikající autor a davy čtenářů. Nejhorší, co se muže stát nějakému nakladatelovi je, že jakmile narazí na výnosný literární objev, ten náhle umře. Tohle je případ amerického nakladatelství New Direction, který našel v chilském Robertovi Bolañovi doslova zlatý důl. Naneštěstí pro čtenáře v roce 2003 Bolaño odešel, aniž by si stihl užít amerického úspěchu poté, co ho objevila slavná Susan Sontag pro americkou veřejnost a poté, co léta doslova živořil. Živořil jak jen může živořit jihoamerický literární tulák, který -mimo jiné- nemá ve zvyku chodit k doktorovi i přesto, že mu zbývá málo života a jen včasná lékařská péče ho může zachránit. Dalo se očekávat, že několik let po vydání všech jeho románů v USA nastane otázka: kdo ho teď nahradí? Od dob jihoamerického Boomu 60. let neprojevila americká čtenářská obec takový zájem o jihoamerického autora jako nedávno o Bolaña (pokud opomene pochopitelně autory menšího literárního významu či spíše zábavného rázu typu I. Allendeová a P. Coehlo). Pochopitelně pro New Direction byl tohle rébus. Ve Španělsku nakladatelství Anagrama mělo celou řadou vynikajících romanopisců, takže ztráta jednoho Jihoameričana, byť sice jedinečného, neznamenala takové prázdno. Bolaňo byl i vášnivý čtenář, četl vše, co se mu dostalo do ruky. Četl živé a mrtvé, ale hlavně živé, měl své oblíbené autory a kolegy. K ním patřil třeba: Mexičan Juan Villorro, Španělé Vila-Matas a Javier Marías, Guatemalec Rey Rosa a hlavně Argentinci, dokonce rovnou 3: mladíček Andrés Neuman, Alan Pauls a šedesátník César Aira (pravděpodobně po Ricardu Pigliovi druhý nejznámější žijící argentinský spisovatel). Pár týdnů po Frankfurtském veletrhu s dovídáme zajímavou zprávu. Klíčem k náhradě chilského autora je právě jeden ze spisovatelů, kterého si Bolaño oblíbil. Navíc volba padla na Césara Airu, spisovatele, který již byl v katalogu společnosti New Direction, pouze se mu nedostávalo tolik pozornosti. Zdá se, že Američané tentokrát nebudou mít problém s množstvím děl, i kdyby Aira (doufejme, že ne) náhle skonal. César Aira je považován za fenomén. Je to s ním podobně, pokud jde o jeho produktivitu, jako kdysi se španělským dramaturgem Lope de Vegou, protože jeho tvorba je pozoruhodně početná, že by nebylo od věci si položit otázku: jak může jeden jediný člověk tolik napsat? Dokonce o něm koluje vtip, ve kterém se vypravuje, jak dva lidi mluví o Airovi. Jeden se ptá druhého na názor na jeho poslední knihu a druhý ho opraví a říká: předposlední. Aira doposud napsal 45 románů, další knihy esejů a navíc, jako by toho bylo málo, se živí jako překladatel. Ale je v tom samozřejmě vlastní systém. César Aira je, jako specialista na dílo surrealistické básnířky Alejandry Pizarnikové, tak trochu zastáncem Bretonského způsobu psaní, které je známo pod názvem „automatické psaní“. Jeho literatura doslova utíká dopředu a improvizace rozuzlení hraje důležitou roli. César Aira zásadně odmítá rovnici kvalita se rovná držet se předem daných parametrů, proto jeho díla často končí nečekaně a dokonce i způsobem, který by čtenář nejméně očekával. Podle něj role umění je tvořit ale tvořit nepřetržitě.
