Věnováno ex-peruánsko-pařížskému spisovateli Mariovi Wongovi
(Několik úryvků
v chaotickém pořadí i podání
z původního španělského originálu)
1.
Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Ale tento týden, já budu Peruáncem. Mám přece právo být, co se mi zachce. Budu bezpříjmenní Peruánec. Budu Julio Ramón nebo budu Ciro, nebo José María, ale hlavně budu Jorge Mario Pedro. Proč? Protože literatura by neměla mít příjmení, takže i já si ho tento týden škrtnu. Ale budu Peruánec, to ano. Všichni jsme tento týden Peruánci. I Jorge Mario Pedro je v těchto dnech Peruánec. Když může on, proč ne já?
Takže je to tak. „Peruánec“ Vargas se dočkal. Peruánec! Peruánec?
2.
V těchto dnech nepíší odborné noviny o ničem jiném, než o novém laureátu Nobelovy ceny za literaturu. O vynikajícím Mariovi Vargasovi Llosovi. O onom „hispánsko-peruánském romanopisci“, jak píší španělská média, nebo o onom „peruánském spisovateli“, jak píší peruánská média. Dokonce La Voz de Arequipa (Hlas Arequipy), sdělovací prostředek v jeho rodném městě, hlásá, že Nobelovu cenu dostalo město Arequipa. Samotný Vargas si před několika dny vzpomněl na své ztracené peruánství a tvrdil á la Ludvík XIV: „Peru jsem já“ Nicméně jak se to vskutku vše má. Víme delší dobou, že Vargas Llosa měl v minulosti velmi nevyrovnané vztahy se svou „vlastí“, a že přes návrat k demokratičtějším poměrům v Andské zemi, se mu nikdy nepodařilo nastolit starou iluzorní rovnováhu svého mladí. Když Vargas přijal španělské občanství, mnozí mu to neodpustili. Dodnes. Zřejmě Nobelovka může vše napravit. Kontroverzní spisovatel a novinář Jaime Bayly (Premio Herralde 1997 s románem La noche es virgen (Noc je panna)) velice chytře označil toto ocenění jako „osobní, jednotlivé a jedinečné, protože literatura nemá vlast“. Definoval jeho dílo jako „universální“ a proto tvrdil: „Tento úspěch nepatří Peruáncům“. To jsou silná slova.
Jak lze vše vidět? Sdílím postoj pana Baylyho. Ale sdílím ho z jiných důvodů. Je více než evidentní, že pokud jde o tvůrčí čin jednoho člověka, davy tam nemají co dělat. Ve starém Římě byli jmenovatelé jistý druh otroků. Říkalo se jim „nomenklátoři“ a měli za úkol připomenout svým majitelům jména a identitu lidí, které potkávali. Národnost jako společný jmenovatel, jako nomenklatura je nejen otroctví ale také usurpátorství. Sdílet národnostní klišé jako společný jmenovatel s někým, nemusí znamenat žádný podíl, ani zásluhu ani vinu, ani zapříčinění činů a díla jiných. Národnostní společný jmenovatel může ve své průměrnosti maximálně navenek způsobit hrdost a pýchu u ostatních. Ano, za tvůrčím dílem se skrývá hlavně jedinec, ne národ. Snaha Vargase Llosy si znovu utvrdit původ vypadá jako laskavá marnost vůči zemí, kde se narodil, kde jednou kandidoval na post prezidenta; vůči místo, které ho inspirovalo a nutilo růst, stejně jako pak odejít. Vargas Llosa už dávno není Peruánec, nebo je takový virtuální Peruánec. Stupeň referenčnosti jeho původní národnosti je okolnost, kterou jeho život překonal jinými okolnostmi. Každá lidská bytost, ať jako turista, cestovatel nebo emigrant, která se následně stává usedlíkem, přistěhovalcem nebo rezidentem, nevyhnutelně přejme pomalu a nezadržitelně vše ostatní za své. Rychlost takového vývoje se liší pouze ve schopnosti jednotlivce a jeho snaze hledat to, co nás pojí mezi lidmi a popírat to, co přestavuje falešnou jinakost. Pojmy jako vlast, jako národ. Symboly jako vlajky nás ve své podstatě zotročují, protože apelují na naši primitivnost.
Myslím si, že lze stopovat v tvorbě Jorgeho Maria Pedra Vargase Llosy (je to možná studijní výzva pro někoho), kdy jeho tvorba překročila hranice Peru, kdy nebo snad odkdy tento původní Peruánec začal psát jako Latinoameričan a pak jako příslušník španělského jazyka. Cesta velkého intelektuála a tvůrce nevyhnutelně vede k pokusu obejmout a obsáhnout kulturu lidstva a nezůstat okleštěn v kazajce jednoho národa. Vargas tím, že jednou opustil Peru; tím, že se naučil jiné jazyky; tím, že si přivlastnil i jiné kultury, dosáhl možnosti obšírného pojímání světa. Proto Vargas pro mě zůstává především přestavitelem španělského jazyka a, i přes svůj otřepaný styl, inkarnací španělštiny.
Občas nás mate otroctví teorií a akademismů a v důsledku toho jsme nucení k formalistickému hledání. To nás nedovolí, abychom si uvědomili, že literatura je jazyk.
3.
Kafkův vrstevník a přítel Johannes Urzidil, když se kdysi zmiňoval o problematice národů, razil pojem hinter-nacional, od německé předložky hinter, to je „za“, zbytek si snadno domyslíte. Tento pojem dnes beru za svůj. Proto, pokud jde o literaturu, nemám rád pojem národní literatura. A pokud jde o latinskoamerickou literaturu, tak už vůbec. Trvám na tom, že literatura by neměla mít národnostní příjmení. Pokud přece by bylo nutné cosi přidat, měla by být označována jazykem, kterým je psána. Anebo jejím žánrem, nebo stylem autora, atd. Uznávám, že donedávna (před globalizační explozí) byla národní literatura celkem opakovaným pojmovým nástrojem a často i praktickým, protože tím se vlastně označovala literární tradice v rámci jedné země a tím se oddělila od jiných. Nenacházím literární důvody, protože nejspíše to odpovídalo pouze potřebě regionálních intelektuálů ve službách svých domácích vojáčků podílet se na slepé budovatelské nutnosti hledání vlastní identity v něčem tak limitujícím jako je národ. Pokud jde o prostor či hranice jménem Peru, myslím si, že zůstává nadále jako nucená slovní reference, jako území, jako kulturní dimenze, jako název, jako absurdní a hloupé klišé, kterému bychom se měli za každou cenu snažit vyhnout.
4.
Spisovatelé v mnoha zemích světa naštěstí dnes překonávají hranice místa kde se narodili, místa, které jím vydalo cestovní doklad totožnosti. Dnes spisovatelé nejen, že se odstěhují studovat jinam, často dokonce zůstávají jinde i žít. Ale pořád to není v podstatě nic nového, protože i tehdy, když ona údajná národní literatura existovala, oni národní autoři také měli ve zvyku emigrovat jinam (jen jsme o tom nevěděli). Často to nebylo kvůli ničemu jinému než z politických důvodů. Rozdíl bylo v tom, že se takoví spisovatelé nikdy neodpoutali od svých zemí. Jejich tvorba zůstala vždy tematicky svázaná s místem jejích původu. A pokud existovali podivíni, kteří psali o něčem jiném, o jiných končinách, o jiných tématech, většinou se o nich vědělo se zpožděním, nebo měli trochu jiné postavení u odborné veřejnosti. Je samotný Borges svým způsobem příklad takového podivínství? Skoro vždy bylo zkrátka dílo národních autorů vázáno na otázku národní identity, nebo se dožadovalo odpovědí na celou řadu domácích záležitostí, ať již fungovalo jako společenská kritika čí katarze nebo opak. I generace Boomu vedla dialog s předchozí literaturou a vyprávěné příběhy se odehrávaly v domácích místech –fiktivních čí reálních-, které byly vždy rozpoznatelné pro místní čtenáře dané země. Bez ohledu na to, že literatura těchto jihoamerických autorů byla tvořena jinde (v Evropě), nadále zůstávala součástí domácích literárních tradic (nemám rád pojem literární tradice, označuje cosi neměnného, cosi zkostnatělého, především nedovoluje spisovatelům si přivlastnit jiné literatury). Pochopitelně nelze celou jednu generaci urovnat do jedné velké skupiny, ani celé písemnictví jednoho autora nelze vidět jednotným způsobem. Obě Nobelovy ceny za literaturu (García a Vargas) reprezentující tzn. nový hispanoamerický román se charakterizovali tím, že v rámci jejich tvorby bylo možné poukázat na pár děl, která dokázala unikum, které málokteré dílo dokáže. To bylo universálnost. Universálnost chápu jako schopnost dané tvorby promluvit do duše čtenářů ve stejné míře, jak v rámci oné domácí národní tradici, tak i mimo ní, a to bez ohledu na aktuálnost čí informovanost nebo povědomí faktů nebo příběhů, které se skýtají v ději. Universální román si vždy vystačí sám se sebou. Takové knihy jsou třeba Cien aňos de Soledad (Sto roků samoty) nebo La guerra del fin del mundo (Válka na konci světa) a další.
5.
Svět se změnil. Peruánství se změnilo. Změnila to komunikační revoluce. Dnes se naplňuje „proroctví“ kvantové fyziky a jsme tady a tam, všechna místa jsou na jednom místě. El Aleph je tady a teď. Všichni jsme Carlos Argentino, postava slavné Borgesovy povídky. Svět je onen sklep z jedné ulic města Buenos Aires. Dnes je svět jedna lžíce a pod ní hoří zapalovač. Potřebujeme svou denní dávku virtuální reality. Všichni. Jsme heroinový prach rozpuštěný v internetové síti a opodál leží připravené stříkačky našich literárních bohů.
6.
Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Překonali otěže národnostních přídavných jmen. I když čas od času šlapou vedle, do té pasti národství a dokonce i do pasti mezinárodství. Občas šlapou i do divoké řeky literárních malých bojůvek, tam kde se spisovatelé vzájemně pomlouvají nebo chválí, nebo dokonce, což je to nejhorší, ignorují (jak to prý dělával Octavio Paz vůči mladším básníkům v Mexiku). Paz byl poslední latinskoamerický Nobel. Ano, spisovatelé také šlapou vedle.
Šlapou vedle, tak jak šlápl Iván Thays (*1968-) (jeho román La disciplina de la vanidad (Kázeň marnivosti) získal druhé místo v Premio Romulo Gallegos 2001; román Un lugar llamado Oreja de Perro (Místo jménem Psí ucho) zase druhý v Premio Herralde 2008) v těchto dnech ve Španělsku a po nehodě, musel změnit svou účast na festivalu VivAmerica za nemocniční lůžko. Jeho blog Moleskine Literario se ani nezmínilo o takové události jak byla zpráva o Nobelove ceně za literaturu, nebo respektive udělalo to se výrazným zpožděním. Je to poněkud divné, -jsem si říkal, když bereme v potaz že laureát se narodil pod stejnými horami. Zajímalo mně hned, zda se to vůbec Thays dozvěděl, nebo, že by mu třeba jeho literární kamarádi nechtěli říct? Aby se nekomplikoval stav jeho poraněné a čerstvě operované čéšky? Spekulace sem spekulace tam. Pak jsem si sobě říkal, že Vargas možná pořád vyvolává emoce u svých „krajanců“- Anebo možná Thays nachází pod sedativy, občas něco čte v své posteli, usíná a lítá v jiných literárních světech. Lítá a sní o tom, že Nobelovku získává někdo jiný, třeba Anti-básník Parra, nebo jiný španělsky píšící autor, Sábato, Cardenal (který ho odmítá), Menassa, Gelman, Fuentes. Čtenářský svět bude mít vždy plno kandidátů na Novelovou cenu literatury. Nakonec Thays o tom psal a chválil to. Budiž.
7.
Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Jiný a velice inteligentní příklad toho všeho je andaluský japonský Peruánec, Fernando Iwasaki (*1961-). Jeho eseje No quiero que a mí me lean como a mis antepasados (Nechci, aby mě četli, jako četli mé předky, 2003) to potvrzuje: „…nevěřím v existenci nové latinskoamerické literatury, jen v literaturu ve španělštině…“ napsal Iwasaki. Také osobitá auto-definice tohoto sevillského obyvatele a vnuka japonského přistěhovalce vystihuje vše a utvrzuje povědomí vlastní minulosti, současnosti a kulturní hybridnosti budouctnosti: „moje pončo je flamenkové kimono“, říká.
8.
Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Literatura a spisovatelé jsou svobodnější než předtím, protože je nesužuje pojem národ. Spisovatelé dnes naštěstí nejsou pouhou národní záležitostí, nejsou loutky jedné kultury. Jejich literatura se znovu vrací k postavám, k vypravěči, k příběhům a tím se vrací k člověku, k jeho podstatě. Její jediná povinnost je jazyk a krása, její jediné poslání je žánr, její hlavní nástroj je jazyk. Nedávno prestižní britský časopis Granta vyšel poprvé ve španělštině, a v duchu všudypřítomném kultu mladí, publikoval malý katastr nových spisovatelů španělského jazyka. Dvě jména pocházející ze Vargasllosaské země pod Andami se do toho seznamu dostali, Santiago Rocangliolo Lochman (*1975-), jak asi vypadá jeho pončo s takovými předky?, a také jistý Carlos Yushimito del Valle (*Lima 1977-). Jak peruánští jsou tito dva „Peruánci“ ještě nevím. Pravda je, že jisté očekávání již ve mně panuje. Časem si to snad objasním. Koneckonců je to jen otázka dostupnosti několika knih. Za povšimnutí stojí ještě něco. Letošní Granta, její tradiční mateřská verze v angličtině –v minulosti křtitelkou již po několika desetiletí velké spousty mladých spisovatelských jmen, která jsou dnes stálicemi světové literatury-, nám dopřála jednu kuriózní zajímavost. Jmenuje se Daniel Alarcón, narodil se v roce 1977 v Limě, Peru. Od svých 3 let žije ve USA a pilně píše anglicky. Vidíte, dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští.
Žádné komentáře:
Okomentovat