(Na této fotografii: Gabriel García Márquez, Jorge Edwards, Mario Vargas Llosa, José Donoso y Muñoz Suaz, v domě Carmen Balcellsové, Barcelona (1974)
Říká dnes někomu jméno José Donoso v Čechách něco? Pravděpodobně málokomu. Jeho Coronación (1957, Korunovace, česky 1966) zůstává jeho jedinou česky vydanou knihou. Přesto o sobě dává tento chilský autor vědět i dnes.
Nedávno vyšla kniha „Odkrývání hustého závoje“, v originálu Correr el tupido velo (Alfaguara, 2010). Její autorkou je Pilar Donosová, adoptivní dcera chilského spisovatele José Donosa (1924-1996). Vzpomněl jsem si na jeho El Obsceno pájaro de la noche z roku 1970 (Obscénní pták noci), jeho nejvýznamnější a jedinou knihu, kterou mám ve své knihovně díky tomu, že jsem ji kdysi „ukradl“ z jedné chilské ambasády. Před lety jsem ji musel číst znovu a zpracovat do literárního semináře doktorky Hedviky Vydrové. Vzpomněl jsem se na jiné jeho knihy jako, Este domingo, 1966 (Tuto neděli) El jardín de al lado, 1981 (Sousední zahrada) nebo Donde van a morir los elefantes, 1995 (Kam chodí umřít sloni). Vzpomněl jsem si na ilustrující četbu jeho Historia personal del boom, 1972 (Osobní dějiny „boomu“), která vnímá svou literární generaci sebekriticky a ironicky, bez kultu sebe samých.
Kniha Pilar Donosové je jakýmsi pokusem o životopis a autorka ji psala po několika letech četby Donosova deníku aby následně nejen odkryla ticho, tajemství a lži, které byly součástí jejich rodinného života, ale hlavně aby na 444 stranách poukázala na tenkou dělící čáru mezi realitou a fikci, ve které José Donoso žil. Kniha se dotýká téměř všech zákoutí a témat Donosova života, jako například spisovatelova strachu z nedostatku peněz, jejich role v životě rodiny, nebo jeho vratkých pocitů z literárního úspěchu, také se dovídáme detaily o jeho úzkostech když nevěděl co psát. Kniha připomíná také anekdoty z různých setkání s jinými spisovateli své generace jako třeba s Carlosem Fuentesem nebo s Garcíou Márquezem. Ale kniha odkrývá a konečně potvrzuje jedno velké tajemství, jeho homosexualitu, jak ji niterně prožíval s ohledem na svou dobu, na své okolí a na své manželství.
Když v 60. letech o sobě dala Jižní Amerika literárně vědět fenoménem, který si hned přivlastnil anglické slovo boom, nastal o ni obrovský zájem čtenářů a vydavatelů po celém světě. Ostatní svět velice rychle dokázal zprostředkovat tehdejší tvůrčí explozi jihoamerických spisovatelů. Jak uvidíme, bohužel jen částečně. Být tenkrát svět takový, jako je dnes: internetově propojený a komunikačně pře-informovaný, pravděpodobně by se boom latinskoamerické literatury nesoustřeďoval jen u oné úzké skupiny autorů, která dodnes únavně, opakovaně a donekonečna stylově imituje sama sebe a představuje jména jako Carlos Fuentes, Gabriel García a Mario Vargas. Lakonicky musím konstatovat, že pilná kontinuita a umělecká setrvačnost nakonec předpokládají často nutnou dávku průměrnosti. Z tohoto důvodu to, co dnes tito výše jmenovaní autoři píší, i přes onu modlu technické písařské a redakční dokonalosti (včetně lákavosti témat), je pouhým zábavným literárním počinem spisovatelského důchodu. Pouhým odstínem kvality, kterou kdysi měli. Ale ačkoliv to nestačí, prý se dají číst, to jo, cestou tramvají nebo někde na pláží nebo snad v soláriu. Jak víme, západní civilizace, (kolébka románového žánru), už se dávno nedělí na gramotnost a negramotnost. Tato dělící čára se posunula dovnitř gramotnosti a dnes je v nekonečném, divokém a nepřehledném knižním pralesu třeba rozeznat co nás živí od toho, co nás může otrávit. Nabídka čtení roste téměř diametrálně v porovnání s časem, kterým k tomu máme k dispozici. Pro ty, kterým občas nestačí literární mládežnická současnost a mají ve zvyku vyhledat cosi, co známe pod pojmem "klasičtí jihoameričtí autoři", navrhuji, abychom se, místo diachronního sledování literatury a kompromisní (a také kompromitující) četby příšerných děl a novinek přeživších spisovatelů důchodců, snažili uplatňovat spíše synchronní hledání a tak objevit nebo znovuobjevit ty spisovatele, kteří z různých důvodů zůstali opomenuti a byli plnohodnotnou součástí jedné generace. Skoro neznámé dílo Josého Donosa má větší estetickou a literární hodnotu, než dnešní pozdní mainstreamová tvorba v přežvykovaném stylu zámožných a usazených bývalých rebelů.
Tak například „Obscénní pták noci“ česky nikdy nevyšel a i přes tyto mé invektivy, pravděpodobně nikdy nevyjde.
jzpams
