Začíná ITEF, Istanbul Tanpinar Literature Festival

31. října 2010 začíná ITEF a komě celé řady tureckých domácích spisovatelů navštíví tento ročník jména jako: Alexandra Schwarstsbrod, Arnon Grunberg, Caterina Bonvicini, Josef Winkler, atd.

Začíná 30. Mezinárodní knižní veletrh v Santiago de Chile

Začíná  29. října a trvá 17 dní. Poslední roky jeho regionální vyznám stoupá. Program čitá více než 400 různých akcí. Kuriózně chilský veletrh se rozhodl určit jako hlavního hosta sám sebe. Takže hlavní slovo budou mít chilští spisovatelé. Důvod takového rozhodnutí? Chile oslavuje 200 let. (zřejmě Chilané zapomněli, že nejen Chile oslavuje 200 let, budiž). Nic méně, nic více, mezi již potvrzené "atrakce" budou spisovatelé Jorge Edwards (Cervantesova cena za rok 1999) a Alejandro Jodorowski. Mezi zahraničními hosty se očekává účast spisovatelů peruánského původu jako Antonio Cisneros (nositel francouzského řadu Rytíř umění a literatury) a Alonso Cueto (Premio Herralde 2005).

jzp-a-jz

Po druhé Ivan Klíma ve španělštině (teprve)

Od 29. října bude -teprve podruhé- dostupný Ivan Klíma ve španělštině . Zatím jediná kniha od českého autora, kterou měli španělští čtenáři k dispozici byla jeho Láska a smetí, která vyšla česky původně jako samizdat v roce 1987 a pak v exilu o rok později. Láska a smetí se dočkala domácí vydání teprve po revoluci v roce 1990. Láska a smetí vyšla španělsky pod názvem Amor y basura v nakladatelství Acantilado. Tentokrát Klímova kniha je kompilací různých textu politického charakteru během 5 dekád a hlavní postava je Praha a její duch. Asi  proto Kniha má název El espiritu de Praga. 

Julio Cortázar: Dopisy Jonquieresovým

Španělský portál Publico.es informuje o nové knize věhlasného a kultovního spisovatele Julia Cortázara (*1914-+1984). Dopisy Jonquieresovým je kompilací 126 dopisů, které poslal svému nejlepšímu příteli, malíři a básníkovi  Eduardovi Jonquieresovi mezi lety 1950 a 1983. Dle slov Vargase Llosy, autor slavného románu Nebe, Peklo, Ráj, byl extrémně rezervovaný a celý život se snažil spíše chránit svůj osobní život. Proto dopisy slouží jako jistý deník, který přestavuje další díl do mozaiky jeho života. 

Amin Maalouf dnes získal Cenu prince Asturského.

Amin Maalouf: "Východ i západ mají hodně, za co se stydět". 

Cena byla udělena v Oviedu Aminu Maaloufovi (*Bejrut 1949-) za jeho romány a eseje, v kterých se středomořský prostor hraje významnou roli jako symbolický prostor setkání a porozumění. Oproti beznadějí, resignaci a přehnanému pocitu viny, Maaloufovo dílo se snaží najít vlastní cestu k toleranci a usmířeni. 

Cena prince Asturského (španělsky: Premios Príncipe de Asturias) je ocenění, které ve Španělsku, v různých oblastech, udílí nadace prince Asturského (Fundación Príncipe de Asturias), a to jednotlivcům, skupinám lidí či organizacím z celého světa za pozoruhodné úspěchy v oblasti vědy, humanitních věd a lidských vztahů. Toto ocenění vzniklo 24. září 1980 a ceny jsou každoročně udíleny v Oviedu, hlavním městě Asturie, za přítomnosti asturského knížete Filipa. Cena má podobu sošky, vytvořené španělských sochařem Joanem Miró (Wikipedie).

Jediný Čech, respektive Češka, který toto ocenění dostal byla Martina Navrátilová v 1995 v oblasti sportu. 

Koncem října vyjde nová kniha od Gabriela García Márqueze

Yo no vengo a decir un discurso je název v originalu (Já nepřicházím přednést projev, nebo Nehodlám tady udělat proslov, nebo Nepřišel jsem Vám sem kázat?). Zpráva zveřejnila španělský deník El País. Kniha vyjde na konci října v nakladatelství Mondadori a je kompilací všech projevů, které G.G.M. musel během svého literárního život přednést na veřejnosti. První z nich přednesl ve své škole v roce 1944 když mu bylo 17 let  a začal ho větou, která mu dnes slouží jako název nové knihy.

Getafe Negro. III Festival detektivního románu v Madridu

Od 18. do 25. října 2010  probíhá v předměstské části Madridu Getafe 3. ročník Festivalu detektivního románu. Tento rok se festival věnuje analýze a dějinám britského detektivního žánru. Ale nejen to. Další důležitá témata budou problematiky globálních mafií a jejich různých cest, nebo také dětské vězeňství. Letos hlavní host je španělský spisovatel José Luis Sampedro (*Barcelona 1917-). Kurátor festivalu je spisovatel Lorenzo Silva a program festivalu má na starosti David Barba. Mezi nejzajímavější hosté budou Britové Misha Glenny a Philip Kerr, Argentinec Carlos Salem, atd. 

jzp

26. Října 2010 Setkání se spisovatelkou Yudit Kiss

SETKÁNÍ SE SPISOVATELKOU YUDIT KISS

Prezentace českého překladu románu „Léto, kdy otec zemřel”

Literární večer

Autobiografická próza maďarské autorky Yudit Kiss (1956) pojednává o osudech středoevropské rodiny postižené politickými zvraty uplynulého století. Život členů této rodiny, poskládaný ze střípků vzpomínek hrstky příbuzných, kteří přežili holocaust, je vsazen do rámce přítomnosti, do nedávného léta, kdy autorčin otec umíral na těžkou nemoc. Hlavní pozornost románu se však soustřeďuje na napětí mezi komunistickou ideologií, která ovlivnila život rodičů, a postojem dětí, jež se z ní postupně vymaňovaly a vytvářely si vlastní hodnotovou škálu. Český překladAnny Valentové vydalo nakladatelství Dybbuk v září 2010. Večer moderuje překladatelka Anna Valentová. Ukázky z knihy přečte Marie Hodinářová. Hudební improvizace: Jiří Durman a Alexandr Krestovský

Ostrava je Protimluv.fest :::: 4. ročník Mezinárodního literárního festivalu

Krynicki a další

4. ročník Mezinárodního literárního festivalu Protimluv.fest
 
Letos se na ostravském festivalu představí Ryszard Krynicki, kterému vyjde česky sbírka  Magnetický bod v překladu Lenky Daňhelové, a také Franciszek Nastulczyk a Robert Rybicki.
 
21. 10. v  17.00 Ryszard Krynicki – Magnetický bod
22. 10. v 18.00 Franciszek Nastulczyk, ve 20.30 Robert Rybicki

http://protimluv.net/index.php?stranka=protimluv-fest-2010

Konference o Hans Günther Adlerovi v Praze

Konference: H.G. Adler

20.-21.10.2010
PLD, Ječná 11/Goethe-Institut, Masarykovo náb. 32

---

„Wer zeugt für die Zeugen?“
Dílo německy píšícího autora H. G. Adlera (1910 – 1988)
Program

20. říjen – Pražský literární dům, Ječná 11, 120 00 Praha 2
19:00 Zahájení
Lucie Černohousová, ředitelka Pražského literárního domu: Uvítání a příblížení Pražského literárního domu
Hans Dieter Zimmermann, TU-Berlín: Uvítání
Eva Patková, Praha: Mein kurzer Briefwechsel mit H. G. Adler.
Občerstvení

21. říjen – Goethe-Institut Prag, Masarykovo nábř. 32, 110 00 Praha 1
9:00 Heinrich Blömeke, Goethe-Institut Praha: Uvítání

9:15 Thomas Krämer, Berlín: H. G. Adlers Poetik des Gedenkens.
Lothar Müller, Berlín: Das Böse ist nicht banal. Zu H. G. Adlers Eine Reise.

11:00 Přestávka

11:30 Jiří Holý, Praha: Trauma der Wiederkehr. Zu Adlers Die unsichtbare Wand und anderen Texten von Überlebenden.
Sven Kramer, Lüneburg: Die Politik der Erinnerung in Adlers Die unsichtbare Wand.

13:00 Polední přestávka

15:00 Milan Tvrdík, Praha: H. G. Adler und die Tschechen.
Hans Dieter Zimmermann, Berlín: Vom Internat zum Lager. Adlers „Panorama“ des 20. Jahrhunderts.

16:30 Přestávka

17:00 Manfred Voigts, Potsdam: H. G. Adlers Experimentaltheologie. Adlers Beziehung zu Erich Unger.
Franz Hocheneder, Linz: H. G. Adlers unveröffentlichte literarische Werke.

18:30 Přestávka

19:00 Panelová diskuse: „Nehledám domov“. H. G. Adler z dnešního pohledu.
Účastníci: Jeremy Adler, London; Wolfgang Bergsdorf, Bonn; Jiří Gruša,
Meckenheim; Michal Frankl, Praha; Jürgen Serke, Hamburk
Moderace: Michael Wögerbauer, Praha

Konference proběhne v němčině. Panelová diskuse bude simultanně tlumočenna do němčiny a češtiny.

Těch 33 a literatura.

Zatímco jsem sledoval drama havířů, vzpomněl jsem si na jednoho chilského spisovatele. Na zakladatele hornického románu v Chile, na Baldomera Lilla (1867-1923). Hledal jsem neúspěšně, zda mám ještě nějakou jeho knihu, třeba Subterra, 1904 (Pod zemí) či povídku od tohoto naturalistického chilského autora. Žil v napjaté době, na přelomu dvacátého století, když se v Chile rodilo dělnické hnutí a zrovna hornictví hrálo nejdůležitější roli. Lillo neskončil jako horník v uhlíkových dolech v oblasti Lota jen proto, že byl vášnivým čtenářem stejně jako jeho otec, který si oblíbil  knížky amerického spisovatele Breta Harteho. Harte byl všechno možné: typograf, také horník; byl i učitel, novinař a dokonce diplomat. Ale hlavně byl jeden z nejdůležitějších spisovatelů tzv. Westernu. Baldomero Lillo viděl svého otce číst Harteho a rozhodl se věnovat velkou část svého času četbě. Ale Lillo měl jinou volbu a dal přednost Dostojevskému, Turgueněvovi, Balzacovi, Maupassantovi a především Emilu Zolovi. Drama 33 horníků mi připomnělo, že vlastně literatura a hornictví představují jeden velký románový žánr, který si často uzurpovala levice po celém světě. Pokud jde o Baldomera Lilla, nedá se označit jeho dílo jako ideologizované, ale rozhodně má obrovskou vypovídací hodnotu o tom, v jakých podmínkách pracují havíři. Nemám v lásce tento typ přespříliš popisného realismu, který v Jižní Americe spíše vznikl jako reakce na modernismus, ale Lillo je bezpochyby otcem realistické hornické chilské literatury a zvlášť jedné větve tzv. kreolismu. Baldomero Lillo není jediný autor, který věnoval velkou část svého díla hornictví. Všude, kde hornictví kvetlo, tam vznikaly velké romány. Pravděpodobně nejvýznamnější hornický román všech dob zůstává Germinal od francouzského spisovatele Emila Zoly (1840-1902). Podle Lillova stylu je více než zřejmé, že Zolu napodoboval.

Pokud jde o současnou tvorbu věnovanou hornictví v oblasti pod Andami, není dnes mnoho autorů, kteří by čerpali z tohoto prostředí, alespoň co se týče národností 33 zachráněných. Dnes stojí za zmínku chilský autor Hernán Rivera Letelier (1950-). Jeho nejznámější román je La reina Isabel cantaba rancheras, 1994 (Královna Alžběta zpívala rancheras). Také Bolivijec Victor Montoya (1958-), autor románu El laberinto del pescado, 1993 (Rybí labyrint).

                                                                                                                                   

Michael Cunningham v Praze 4.-6. listopadu 2010

Nejčtenější a nejdiskutovanější současný americký prozaik Michael Cunningham, přijal pozvání Nadačního fondu Festivalu spisovatelů Praha a navštíví Českou republiku ve dnech 4.-7. listopadu. V Praze představí svůj nový román By Nightfall, který měl koncem září premiéru v americkém nakladatelství Farrar, Straus and Giroux.
 

Eduardo Mendoza a jeho román "Smrt Acteóna" vyhrál Cenu Planetu 2010 (Španělsko)

Skutečný název románu je Riňa de gatos (Kočičí zápas). Příběh se odehrává v Madridu, těsné po Španělské občanské válce. 

Švédský spisovatel Per Olov Enquist, dnes 15. října v Městské knihovně

Vrcholem festivalu Dny Severu bude literární večer s jedním z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších švédských spisovatelů současnosti. I přes velmi nabitý program přijal Per Olov Enquist naše pozvání a představí se pražskému publiku. Důstojným společníkem mu bude překladatel Zbyněk Černík, který českým čtenářům zprostředkoval velkou část jeho tvorby.

Per Olov Enquist (nar. 1934) je autorem řady románů, dramat i filmových scénářů. Za svou spisovatelskou a dramatickou tvorbu se dočkal mnoha mezinárodních ocenění, z nichž poslední představujeRakouská státní cena za evropskou literaturu. V Česku se proslavil především romány Svržený anděl (Nedstörtad ängel), Návštěva osobního lékaře (Livläkarens besök) nebo dílem Kniha o Blanche a Marii (Boken om Blanche och Marie), jehož dramatické ztvárnění máte možnost zhlédnout v rámci partnerských akcí Dnů Severu v Divadle Na zábradlí dne 9. 10.

Kde: Městská knihovna v Praze, malý sál - Mariánské nám. 1, Praha 1

Howard Jacobson vyhrál The Man Booker Prize 2010

Britský spisovatel Howard Jacobson vyhrál prestižní cenu The Booker Prize za rok 2010 s románem The Finkler Question (Otázka Finkler)

Chile, Peru, suším, žehlím, aneb získal Nobelovku "Peruánec" Vargas?

Věnováno  ex-peruánsko-pařížskému spisovateli Mariovi Wongovi 

(Několik úryvků 

v chaotickém pořadí i podání 

z původního španělského originálu)

1.

Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Ale tento týden, já budu Peruáncem. Mám přece právo být, co se mi zachce. Budu bezpříjmenní Peruánec. Budu Julio Ramón nebo budu Ciro, nebo José María, ale hlavně budu Jorge Mario Pedro. Proč? Protože literatura by neměla mít příjmení, takže i já si ho tento týden škrtnu. Ale budu Peruánec, to ano. Všichni jsme tento týden Peruánci. I Jorge Mario Pedro je v těchto dnech Peruánec. Když může on, proč ne já?

Takže je to tak. „Peruánec“ Vargas se dočkal. Peruánec! Peruánec? 

2.

V těchto dnech nepíší odborné noviny o ničem jiném, než o novém laureátu Nobelovy ceny za literaturu. O vynikajícím Mariovi Vargasovi Llosovi. O onom „hispánsko-peruánském romanopisci“, jak píší španělská média, nebo o onom „peruánském spisovateli“, jak píší peruánská média. Dokonce La Voz de Arequipa (Hlas Arequipy), sdělovací prostředek v jeho rodném městě, hlásá, že Nobelovu cenu dostalo město Arequipa. Samotný Vargas si před několika dny vzpomněl na své ztracené peruánství  a tvrdil á la Ludvík XIV: „Peru jsem já“  Nicméně jak se to vskutku vše má. Víme delší dobou, že Vargas Llosa měl  v minulosti velmi nevyrovnané vztahy se svou „vlastí“, a že přes návrat k demokratičtějším poměrům v Andské zemi, se mu nikdy nepodařilo nastolit starou iluzorní rovnováhu svého mladí. Když Vargas přijal španělské občanství, mnozí mu to neodpustili. Dodnes. Zřejmě Nobelovka může vše napravit. Kontroverzní spisovatel a novinář Jaime Bayly (Premio Herralde 1997 s románem La noche es virgen (Noc je panna)) velice chytře označil toto ocenění jako „osobní, jednotlivé a jedinečné, protože literatura nemá vlast“. Definoval jeho dílo jako „universální“ a proto tvrdil: „Tento úspěch nepatří Peruáncům“. To jsou silná slova. 

Jak lze vše vidět? Sdílím postoj pana Baylyho. Ale sdílím ho z jiných důvodů. Je více než evidentní, že pokud jde o tvůrčí čin jednoho člověka, davy tam nemají co dělat. Ve starém Římě byli jmenovatelé jistý druh otroků. Říkalo se jim „nomenklátoři“ a měli za úkol připomenout svým majitelům jména a identitu lidí, které potkávali. Národnost jako společný jmenovatel, jako nomenklatura je nejen otroctví ale také usurpátorství. Sdílet národnostní klišé jako společný jmenovatel s někým, nemusí znamenat žádný podíl, ani zásluhu ani vinu, ani zapříčinění činů a díla jiných. Národnostní společný jmenovatel může ve své průměrnosti maximálně navenek způsobit hrdost a pýchu u ostatních. Ano, za tvůrčím dílem se skrývá hlavně jedinec, ne národ. Snaha Vargase Llosy si znovu utvrdit původ vypadá jako laskavá marnost vůči zemí, kde se narodil, kde jednou kandidoval na post prezidenta; vůči místo, které ho inspirovalo a nutilo růst, stejně jako pak odejít. Vargas Llosa už dávno není Peruánec, nebo je takový virtuální Peruánec. Stupeň referenčnosti jeho původní národnosti je okolnost, kterou jeho život překonal jinými okolnostmi. Každá lidská bytost, ať jako turista, cestovatel nebo emigrant, která se následně stává usedlíkem, přistěhovalcem nebo rezidentem, nevyhnutelně přejme pomalu a nezadržitelně vše ostatní za své. Rychlost takového vývoje se liší pouze ve schopnosti jednotlivce a jeho snaze hledat to, co nás pojí mezi lidmi a popírat to, co přestavuje falešnou jinakost. Pojmy jako vlast, jako národ. Symboly jako vlajky nás  ve své podstatě zotročují, protože apelují na naši primitivnost. 

Myslím si, že lze stopovat v tvorbě Jorgeho Maria Pedra Vargase Llosy (je to možná studijní výzva pro někoho), kdy jeho tvorba překročila hranice Peru, kdy nebo snad odkdy tento původní Peruánec začal psát jako Latinoameričan a pak jako příslušník španělského jazyka. Cesta velkého intelektuála a tvůrce nevyhnutelně vede k pokusu obejmout a obsáhnout kulturu lidstva a nezůstat okleštěn v kazajce jednoho národa. Vargas tím, že jednou opustil Peru; tím, že se naučil jiné jazyky; tím, že si přivlastnil i jiné kultury, dosáhl možnosti obšírného pojímání světa. Proto Vargas pro mě zůstává především přestavitelem španělského jazyka a, i přes svůj otřepaný styl, inkarnací španělštiny. 

Občas nás mate otroctví teorií a akademismů a v důsledku toho jsme nucení k formalistickému hledání. To nás nedovolí, abychom si uvědomili, že literatura je jazyk.

3.

Kafkův vrstevník a přítel Johannes Urzidil, když se kdysi zmiňoval o problematice národů, razil pojem hinter-nacional, od německé předložky hinter, to je „za“, zbytek si snadno domyslíte. Tento pojem dnes beru za svůj. Proto, pokud jde o literaturu, nemám rád pojem národní literatura. A pokud jde o latinskoamerickou literaturu, tak už vůbec. Trvám na tom, že literatura by neměla mít národnostní příjmení. Pokud přece by bylo nutné cosi přidat, měla by být označována jazykem, kterým je psána. Anebo jejím žánrem, nebo stylem autora, atd. Uznávám, že donedávna (před globalizační explozí) byla národní literatura celkem opakovaným pojmovým nástrojem a často i praktickým, protože tím se vlastně označovala literární tradice v rámci jedné země  a tím se oddělila od jiných. Nenacházím literární důvody, protože nejspíše to odpovídalo pouze potřebě regionálních intelektuálů ve službách svých domácích vojáčků podílet se na slepé budovatelské nutnosti hledání vlastní identity v něčem tak limitujícím jako je národ. Pokud jde o prostor či hranice jménem Peru, myslím si, že zůstává nadále jako nucená slovní reference, jako území, jako kulturní dimenze, jako název, jako absurdní a hloupé klišé, kterému bychom se měli za každou cenu snažit vyhnout.  

4.

Spisovatelé v mnoha zemích světa naštěstí dnes překonávají hranice místa kde se narodili, místa, které jím vydalo cestovní doklad totožnosti. Dnes spisovatelé nejen, že se odstěhují studovat jinam, často dokonce zůstávají jinde i žít. Ale pořád to není v podstatě nic nového, protože i  tehdy, když ona údajná národní literatura existovala, oni národní autoři také měli ve zvyku emigrovat jinam (jen jsme o tom nevěděli). Často to nebylo kvůli ničemu jinému než z politických důvodů. Rozdíl bylo v tom, že se takoví spisovatelé nikdy neodpoutali od svých zemí. Jejich tvorba zůstala vždy tematicky svázaná s místem jejích původu. A pokud existovali podivíni, kteří psali o něčem jiném, o jiných končinách, o jiných tématech, většinou se o nich vědělo se zpožděním, nebo měli trochu jiné postavení u odborné veřejnosti. Je samotný Borges svým způsobem příklad takového podivínství?  Skoro vždy bylo zkrátka dílo národních autorů vázáno na otázku národní identity, nebo se dožadovalo odpovědí na celou řadu domácích záležitostí, ať již fungovalo jako společenská kritika čí katarze nebo opak. I generace Boomu  vedla dialog s předchozí literaturou a vyprávěné příběhy se odehrávaly v domácích místech –fiktivních čí reálních-, které byly vždy rozpoznatelné pro místní čtenáře dané země. Bez ohledu na to, že literatura těchto jihoamerických autorů byla tvořena jinde (v Evropě), nadále zůstávala součástí domácích literárních tradic (nemám rád pojem literární tradice, označuje cosi neměnného, cosi zkostnatělého, především nedovoluje spisovatelům si přivlastnit jiné literatury). Pochopitelně nelze celou jednu generaci urovnat do jedné velké skupiny, ani celé písemnictví jednoho autora nelze vidět jednotným způsobem. Obě Nobelovy ceny za literaturu (García a Vargas) reprezentující tzn. nový hispanoamerický román se charakterizovali tím, že v rámci jejich tvorby bylo možné poukázat na pár děl, která dokázala unikum, které málokteré dílo dokáže. To bylo universálnost. Universálnost chápu jako schopnost dané tvorby promluvit do duše čtenářů ve stejné míře, jak v rámci oné domácí národní tradici, tak i mimo ní, a to bez ohledu na aktuálnost čí informovanost nebo povědomí faktů nebo příběhů, které se skýtají v ději. Universální román si vždy vystačí sám se sebou. Takové knihy jsou třeba Cien aňos de Soledad (Sto roků samoty) nebo La guerra del fin del mundo (Válka na konci světa) a další.

5.

Svět se změnil. Peruánství se změnilo. Změnila to komunikační revoluce. Dnes se naplňuje „proroctví“ kvantové fyziky a jsme tady a tam, všechna místa jsou na jednom místě. El Aleph je tady a teď. Všichni jsme Carlos Argentino, postava slavné Borgesovy povídky. Svět je onen sklep z jedné ulic města Buenos Aires. Dnes je svět jedna lžíce a pod ní hoří zapalovač. Potřebujeme svou denní dávku virtuální reality. Všichni. Jsme heroinový prach rozpuštěný v internetové síti a opodál leží připravené stříkačky našich literárních bohů.

6.

Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Překonali otěže národnostních přídavných jmen. I když čas od času šlapou vedle, do té pasti národství a dokonce i do pasti mezinárodství. Občas šlapou i do divoké řeky literárních malých bojůvek, tam kde se spisovatelé vzájemně pomlouvají nebo chválí, nebo dokonce, což je to nejhorší, ignorují (jak to prý dělával Octavio Paz vůči mladším básníkům v Mexiku). Paz byl poslední latinskoamerický Nobel. Ano, spisovatelé také šlapou vedle.

Šlapou vedle, tak jak šlápl Iván Thays (*1968-) (jeho román La disciplina de la vanidad (Kázeň marnivosti) získal druhé místo v Premio Romulo Gallegos 2001; román Un lugar llamado Oreja de Perro (Místo jménem Psí ucho) zase druhý v Premio Herralde 2008) v těchto dnech ve Španělsku a po nehodě, musel změnit svou účast na festivalu VivAmerica za nemocniční lůžko. Jeho blog Moleskine Literario se ani nezmínilo o takové události jak byla zpráva o Nobelove ceně za literaturu, nebo respektive udělalo to se výrazným zpožděním. Je to poněkud divné, -jsem si říkal, když bereme v potaz že laureát se narodil pod stejnými horami. Zajímalo mně hned, zda se to vůbec Thays dozvěděl, nebo, že by mu třeba jeho literární kamarádi nechtěli říct? Aby se nekomplikoval stav jeho poraněné a čerstvě operované čéšky? Spekulace sem spekulace tam. Pak jsem si sobě říkal, že Vargas možná pořád vyvolává emoce u svých „krajanců“- Anebo možná Thays nachází pod sedativy, občas něco čte v své posteli, usíná a lítá v jiných literárních světech. Lítá a sní o tom, že Nobelovku získává někdo jiný, třeba Anti-básník Parra, nebo jiný španělsky píšící autor, Sábato, Cardenal (který ho odmítá), Menassa, Gelman, Fuentes. Čtenářský svět bude mít vždy plno kandidátů na Novelovou cenu literatury. Nakonec Thays o tom psal a chválil to. Budiž.

7.

Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Jiný a velice inteligentní příklad toho všeho je andaluský japonský Peruánec, Fernando Iwasaki (*1961-). Jeho eseje No quiero que a mí me lean como a mis antepasados  (Nechci, aby mě četli, jako četli mé předky, 2003) to potvrzuje: „…nevěřím v existenci nové latinskoamerické literatury, jen v literaturu ve španělštině…“ napsal Iwasaki. Také osobitá auto-definice tohoto sevillského obyvatele a vnuka japonského přistěhovalce vystihuje vše a utvrzuje povědomí vlastní minulosti, současnosti a kulturní hybridnosti budouctnosti: „moje pončo je flamenkové kimono“, říká. 

8.

Dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští. Literatura a spisovatelé jsou svobodnější než předtím, protože je nesužuje pojem národ. Spisovatelé dnes naštěstí nejsou pouhou národní záležitostí, nejsou loutky jedné kultury. Jejich literatura se znovu vrací k postavám, k vypravěči, k příběhům a tím se vrací k člověku, k jeho podstatě. Její jediná povinnost je jazyk a krása, její jediné poslání je žánr, její hlavní nástroj je jazyk. Nedávno prestižní britský časopis Granta vyšel poprvé ve španělštině, a v duchu všudypřítomném kultu mladí, publikoval malý katastr nových spisovatelů španělského jazyka. Dvě jména pocházející ze Vargasllosaské země pod Andami se do toho seznamu dostali, Santiago Rocangliolo Lochman (*1975-), jak asi vypadá jeho pončo s takovými předky?, a také jistý Carlos Yushimito del Valle (*Lima 1977-). Jak peruánští jsou tito dva „Peruánci“ ještě nevím. Pravda je, že jisté očekávání již ve mně panuje. Časem si to snad objasním. Koneckonců je to jen otázka dostupnosti několika knih. Za povšimnutí stojí ještě něco. Letošní Granta, její tradiční mateřská verze v angličtině –v minulosti křtitelkou již po několika desetiletí velké spousty mladých spisovatelských jmen, která jsou dnes stálicemi světové literatury-, nám dopřála jednu kuriózní zajímavost. Jmenuje se Daniel Alarcón, narodil se v roce 1977 v Limě, Peru. Od svých 3 let žije ve USA a pilně píše anglicky. Vidíte, dnešní peruánští literáti naštěstí nejsou tak peruánští.

Mª Victoria Atencia García získala Mezinárodní cenu města Granada F. García Lorca

Dnes 8. října, den po udělení Nobelové ceny za literaturu bylo v Granadě uděleno Premio Internacional de Ciudad de Granada Federico García Lorca (Mezinárodní cena města Granada F.G.L). letos získala toto ocenění básnířka María Victoria Atencia. 

Mario Vargas Llosa: Nobelova Cena za literaturu 2010.

Švédská akademie to odůvodnila takto: "Za jeho literární úsilí v odkrývání struktur moci, za jeho kartografie moci"....

Jak se Nobelova cena za literaturu vybírá?

1. Porota: 18 členů Švédské akademie a příslušných literárních organizací, předchozí vyznamenané spisovatelé  a  profesoři literatury mohou do 31. ledna nominovat své kandidáty.

2. Kandidáti: Výběr z seznamu 15 až 20 jmen se uskutečňuje na jaře. Tato jména pak během léta se redukují na pouhých 5 jmen. Ten  proces volby je tajný již 50 let.

3. Hlasování: Nobelovy výbor si přečte během letní sezony literární díla kandidátů a 6 října se volí a to tak, že více než polovina musí hlasovat pro vítěze.

4. Rozhodnutí: 7. října v 13 hodin, Peter Englund, tajemník poroty, který nahradil loni odcházejícího  Horace Engdahla, vyhlásí výsledek.

5. Vítěz. Získává 10 milionů švédských korun (milion eur). Ocenění je předáno 10. prosince během gala večera v Koncertní síni v Stockholmu. 

El País

"Narko"-literatura

0.

Epicentrum: Severní Mexiko.

Stupeň: Nevyčíslitelný.

Hodina: Teď.

Datum: Každý den.

Oběti: Všichni tamní.

Žádná pomoc tam nemíří.

1.

Když někdo chce šňupat kokain, říká se to v Jižní Americe mnoha způsoby, ale jen jeden jediný zůstává pořad srozumitelný všem: „Ponerse una línea“, což v překladu znamená dát si linku čí řádek. Ti, co to již zkusili, vědí proč. Dlouhý podélný bílý prášek, hezky znovu rozemletý žiletkou nebo řidičákem, nejlépe na skle zrcadla, dále srolovaná bankovka do formy trubičky a pak šup, řádek nadechnout prudce do nosu.

2.

Zvykli jsme si vidět problematiku drog a násilí jako pouhou zpravodajskou záležitost, která se po zprávách převtěluje do jednoho z mnoha televizních seriálů. Umění je to jediné, co nám může sloužit jako vysvobozující katarze, když se realita stává něčím nevyhnutelným, něčím nepřehlédnutelným (právě proto, že nás prosakuje, přesto, že se ji snažíme ignorovat). Ale jaké umění?

Kinematografie a televize už nás dávno bombardují s „narko“-tématikou. Zvykli jsme si na tu formu „umění“ a díky tomu se vše v přesunulo na rovinu pouhé zábavy. Důkazem toho je také hudba. Už v roce 1933 zpívala Carmelita Aubert své tango Cocaína en flor, (Květoucí kokain). Od té doby se toho zpívalo hodně.   Zpráva o zavražděni zpěváka Sergia Vegu (alias El Shaka) upozornila znovu na jiný „umělecký projev“ spjatý s narkobarony. Jsou to „narko“-„corridos“. (Corrido je mexický druh hudebního žánru, jehož podstata spočívá ve zpravodajském charakteru textů o  událostech, na rozdíl od Rancheras, který má stálejší podobu). Nevím, zdá si Vega psal své „řádky“ sám. Rozhodně se mu jeho zpěv stal osudným. A co literatura?

3.

Údajně kubánský básník José Marti byl první latinoameričan, který psal báseň o hašiši a nebyl určitě jediný spisovatel, který se o to zajímal. Psali pod vlivem drog třeba španělský básník Valle Inclán nebo Rimbaud, nebo Coleridge. Angličtí romantici byli největší literární konzumenti opia vůbec. Další ilustrující přiklad by mohli být beatnici Burrroghs, Kerouc, atd. Nebo Chilan José Donoso a jeho Obscénní noční pták, který údajně napsal v období nemocí a pod vlivem prášků.  Ale nechme stranou omámené autory i omámené vypravěče a zaměřme se na jiné aspekty díla. Co například postavy? Tam by se také dalo najít pěknou řadu příkladů. Svým způsobem a s jistou nadsázkou narko-literatura začala dříve, nejdříve spisovatelé experimentovali jak tvořit pod vlivem drog (ale, jak se vůbec k ním dostali?, měli své dealery?). Pak psali o konzumentech, poněkud romantickým způsobem. Například samotný Sherlock Holmes, od Conana Doyla si pýchal kokain. Romány kde postavy konzumují kokain a různé drogy už také nepředstavují nic nového. Nechme také stranou literaturu pocházející z těch oblastí, kde se to pouze konzumuje. Oblasti, kam se drogy doputují.

Jak vypadá literární tvorba související s touto tématikou dnes v místech, kde se drogy vyrábí a odkud se pašuje? Tam, kde probíhají jiné, méně idylické zážitky. Berme to z jiného pohledu, trochu zevnitř. Trochu jiné postavy, trochu jiná prostředí, atd. V jihoamerické literární tradici minulého století dvě jména definitivně iniciovali tento žánr. Kolumbijci Jorge Franco a jeho již zfilmovaný román z roku 1999  Rosario Tijeras (Rosario Nůžková) a Fernado Vallejo s románem La vírgen de los sicarios z roku 1994 (Panna Marie zabijáků). Tyto dva spisovatelé se prosadili v povědomí čtenářů díky tvorbě, která čerpala vše z kriminálního prostředí dealerů drog a jejich nájemních vrahů. Tabu bylo narušeno a tento románový žánr začal být plnohodnotný. Trochu jsme přestali slyšet zprávy o Kolumbii. Ne, že by se tam situace nějak zlepšila, kdepak. Tam nadále tématika drog a násilí přestavuje významný tvůrčí potenciál. Svědčí o tom práce i jiných autorů, jako jsou Mario Mendoza, nebo Evelio Rosero.

A jak vypadá situace dnes tam, kam se ohnisko hrůzy posunulo. Alespoň  takový je dojem, který máme díky zpravodajství. Co současné epicentrum? Co Mexiko a jeho severní hranice? 

4.

I tam „narko“-literatura jako žánr dala o sobě vědět. Problematika násilí v Mexiku a jeho literární zpracování není nic nového. Motiv smrti v mexické literární tradici představuje kapitolu samu pro sebe. Poslední desetiletí vznikla velká literární díla na pozadí násilí zmítaného Mexika. Od  románu Under the Volcano (1947) (Pod vulkánem) od Malcoma Lowryho, až po nedávné romány Roberta Bolaňa Divoci detektivové (2008. šp. Los detectives salvajes ) a2666, (z roku 2004, jeho posmrtný román, na jejímž překladu do češtiny se dnes pracuje).  A zdá se, že přitažlivost narko-literatury je tak velká, že si dokonce i Španěl Pérez-Reverte, jinak autor dobrodružného a průměrného (vždy technicky dobře napsaného) masového žánru, dovolil napsat román La Reina del Sur (2002, č. Královna jihu) na motiv jedné narkobaronky. Literární novinářka a kritička Monica Maristainová ve svém článku o této tématice mapuje současný stav „narko“-literatury. První nepostradatelné jméno je Élmer Mendoza, mexický spisovatel, který napsal několik knih o narkomafii a patrně i jeho román z roku 2007 Balas de plata (Stříbrné kulky) je také nepostradatelná četba.

Od roku 2006, když začala státní válka proti drogové mafii, zemřelo třicet tisíc lidí a dalších pět tisíc je dnes nezvěstných. Zřejmě by dnes Pérez-Reverte ubral na svých lehkomyslných výrocích z roku 2002, kdy s jistou dávkou hlouposti a romantismem  zvelebil narkobarony, respektive jejich údajné morální hodnoty, které jim nedovolí zabíjet nevinné. Co tenkrát chtěl říct opravdu nikdo neví. Možná ani on, doufám. Taková tvrzení závání eposem nebo epikou a to není dobře. Mexická tragédie je vážná záležitost. Stejně jako filmový režisér, který si rozmyslel zfilmovaní jeho románu, zřejmě i on vystřízlivěl ze své dlouhé kocoviny, která snad trvala určitě dlouho poté, co skončilo španělské turné jím pozvané hudební skupiny zpívající narco-corridos Los Tigres del Norte. Turné, na kterém se podílel a dokonce si občas i zazpíval.  

Další spisovatel, kterého uvádí Maristainová, je Juan Pablo Villalobos a jeho román Fiesta en la Madriguera z roku 2010 (Mejdan v doupěti). Což se ukázal být jeden z objevů poslední doby. El hombre sin cabeza (Muž bez hlavy) od Sergia Gonzáleze Rodrígueze je další dílo, které nabízí jiný pohled, tentokrát temný a divoký, o useknutí hlavy jako způsobu zabíjení. Mimochodem byla investigativní kniha Huesos en el desierto (Kosti na pouště) od Gonzáleze Rodrígueze, která sloužila Robertovi Bolaňovi jako pramen k jeho 2666, jeho románu o vraždách žen v Ciudad Juárez v severním Mexiku. Stětí hlav je také téma povídkové knihyEse modo que colma (Takový dovršující způsob) od Daniela Sady (1953).

Monica Maristainova si položila otázku, zdá všechny tyto knihy neznamenají rod žánru narko-literatury, nebo „narko“-románu. Mexický spisovatel Juan Villoro zatím hovoří o určitém zájmu ze strany literatury. Jeho román El testigo (Svědek) (Premio Herralde 2004) také čerpá z prostředí narkomafie. Jak Mendoza tak i Sada jsou opatrní a soudí, že „nový literární žánr vzniká pouze na základě zrodu velkých děl“, parafrázuje Maristainová.  Tedy díla, která, se zdá, ještě nejsou na světe, včetně jejich. Alejandro Páez, který napsal knihu Corazón de Kaleshnikov (Kaleshnikovo srdce) lakonicky konstatuje, že veškerá mládež, která je dnešní součástí zločinu, nejsou nic jiného než děti, pro které jsme nedokázali vytvořit jinou alternativu. Systém, který jsme zvolili selhal a dnes oni střílí na nás. „Zkorumpované vlády a zkažená společnost, která žila na úkor organizovaného zločinu“, konstatuje Páez. „Dnes zločin je organizovanější než společnost“, dodává mexický spisovatel.

4.

Nedávno jsem se dozvěděl o dopisu, který koluje na netu. V ní se skupina spisovatelů a umělců vyjadřuje ostře proti a žádá aby konečně násilí na severu Mexika skončilo. Již ji podepsala spousta významných lidí. Zatím její česká verze není, ale již tady můžete si to přečíst v jiných jazycích (možná někdo z Vás to přeloží). Iniciativa spisovatelky Lolity Boschové je spojena s jedním blogem, kam začali přicházet příspěvky spisovatelů a intelektuálů, proti tomuto pomalému tsunami mexické krve. Tady je adresa  http://nuestraaparenterendicion.blogspot.com/

jzpams

Flavio Soriga, nové jméno současné italské literatury zítra v Berlíně

Italský spisovatel Flavio Soriga (Uta, Sardinie, 1975) zítra navštěvuje a čte v Berlíně v rámci Berlinského literárního symposia. Díky podpoře programu EU Halma Network uvede svou knihu povídek Láska v Londýně i jinde z roku 2009 (Cena Piero Chiara). Soriga pobýval i v Praze letos v rámci stipendijních pobytů program Halma. Flavio Soriga je držitelem Ceny Itala Calvina za rok 2000. Za svůj román Neropioggia z roku 2002 získal Cenu Grazia Deledda a za Sardinia Blues z roku 2008 Cenu Mondello města Palerma. Není zatím přeložen zatím do češtiny. Brzo bude hodně o něm slyšet...

jzp

Nobelova Cena 2010. Bookmakeři řikají: švédský básník Tomáš Tranströmer, takže asi to nebude on.

Dle The Guardian, po 13 letech odměňování romanopisců a dramatiků, tento rok básníci mají šance na  získání letošní Nobelové ceny za literaturu  -alespoň podle bookmakerů, kteří označili švédského básníka Tomáše Tranströmera za favorita. Takže si to spočítejte. Kolikrát se hazardní  intelektuálové trefili? 

Já fandím Nicanorovi Parrovi...

jzp a jz

Premio Internacional de Ciudad de Granada Federico García Lorca

8. října, den po udělení letošní Nobelové ceny za Literaturu, město Granada vyhlásí, kdo získá letošní Premio Internacional de Ciudad de Granada Federico García Lorca  (Mezinárodní cena města Granada F.G.L). Toto, sice mladé ale velmi prestižní, ocenění existuje od roku 2004, kdy ho získal Španěl Ángel González. V dalších letech ocenění byli Mexičan José Emilio Pacheco (2005), Peruanka Blanca Varela (2006), Španělé Francisco Brines (2007), Tomás Segovia (2008) a Caballero Donald (2009).  Tady je publikovaný seznam kandidátů za rok 2010.  Většina nominovaných pochází ze Pyrenejského poloostrova, dále z Argentiny (6), z Mexika (4), z Chile a Kolumbie (3), atd.  Nejvážnější adepti jsou označené.

Alí Chumacero
Alfonso Nassif 
Antonio Carvajal 
Antonio Cisneros 
Benjamín Prado 
Claribel Alegría * 
David Rosenmann-Taub 
Demetrio Fabrega 
Diana Bellessi 
Edgar Morisoli 
Eduardo Lizalde 
Efrain Jara Idrovo 
Ernesto Cardenal Martínez  *
Félix Grande * 
Francisco Azuela 
Giovanni Quessesp Esguerra 
Gonzalo Márquez Cristo 
Gonzalo Rojas * 
Homero Aridjis * 
Ida Vitale * 
Jorge Boccanera 
José David Escobar Galindo 
José Kozer 
Juan Gelman * 
Luis Alberto de Cuenca 
Luis García Montero 
Mª Victoria Atencia García 
Miguel Oscar Menassa 
Milton Manuel Bass Werner 
Nicanor Parra * 
Pablo García Baena 
Pedro Shimose 
Piedad Bonett Vélez 
Rafael Guillén García 
Renée Ferrer 
Waldo Leyva

jzp

Granta Seznam

Britský časopis Granta (v duchu současného kultu mladí a samozřejmě i talentu) konečně odtajnil dlouho očekávaný seznam 22 španělsky píšících spisovatelů do 35 let. Je to vůbec poprvé, že tento prestižní časopis věnuje pozornost autorům jiného jazyka než je angličtina. „Literatura níže uvedeného seznamu spisovatelů se charakterizuje kosmopolitismem a monádismem. Tito spisovatelé se narodili na jednom místě, studovali jinde, odcestovali jinam za práci a stále jsou připravení někam odcestovat dál“, sdělila porota. Jak uvidíte, převaha Argentinců a Španělů je více než jasná.  

Tady jsou:

Andrés Barba (España)

Oliverio Coelho (Argentina)

Federico Falco (Argentina)

Pablo Gutiérrez (España)

Rodrigo Hasbun (Bolivia)

Sonia Hernández (España)

Carlos Labbé (Chile)

Javier Montes (España)

Elvira Navarro (España)

Matías Néspolo (Argentina)

Andrés Neuman (Argentina)

Alberto Olmos (España)

Pola Oloixarac (Argentina)

Antonio Ortuño (México)

Patricio Pron (Argentina)

Lucía Puenzo (Argentina)

Andrés Ressia Colino (Uruguay)

Santiago Roncagliolo (Perú)

Samanta Schweblin (Argentina)

Andrés Felipe Solano (Colombia)

Carlos Yushimito del Valle (Perú)

Alejandro Zambra (Chile)

jzp a jz