Rozhodě kontroverzní postavička českých literárních dějin. Kněz kolaborant? Anti Masaryk? Antisemita?
Ze Wikipedie si vybíráme:
Čelil mnoha zákazům činnosti ze strany církve i státu a ve své době nebylo jeho dílo přijímáno vždy kladně, nicméně dnes jsou jeho díla považována za předchůdce moderních literárních směrů zejména surrealismu.
Jako kněz začal Deml působit v Kučerově u Vyškova. Na jeho tvorbu mělo velký vliv přátelství s Otokarem Březinou a spojení s Katolickou modernou, s jejímiž představiteli se seznámil již v semináři. První knihu nazvanou Slovo k Otčenáši Františka Bílka věnoval Deml památce Františka Sušila. Knihu vydala revue Nový život roku 1904 a prolog doplnil právě Otokar Březina. Téhož roku byl umístěn jako kaplan do Babic u Staré Říše.
Od roku 1905 přestal přispívat do Nového života, obrátil se kriticky jak proti Katolické moderně, tak proti klerikalismu, což vzbudilo nelibost mnoha církevních představitelů. Začal vydávat souborné dílo grafika Františka Bílka, což ho značně finančně vyčerpalo. Mezi lety1905 až 1911 redigoval Deml ve Staré Říši edici Studium. V roce 1906 se seznámil s Jaroslavem Durychem. Jeho spor s církevními autoritami se stupňoval kvůli pomalému zavádění Dekretu papeže Pia X. o každodenním svatém přijímání. Nakonec Deml požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů, žádosti vyhověl biskup Pavel Huyn roku 1907 a Deml odešel z církevní správy.
Deml vkládal velké naděje do republikánského zřízení, ale i přes odchod biskupa Huyna stále narážel na problémy s byrokracií. Bylo mu povoleno celebrovat, ale nesměl kázat ani zpovídat. Roku 1918 potkal Pavlu Kytlicovou, která se stala jeho mecenáškou. V roce 1920 s Kytlicovou odjel na Slovensko, kde se setkal s protičeským klerikalismem a tak ještě téhož roku zamířil do Vrchlabí v Krkonoších.
Z Vrchlabí se odstěhoval zpět do Prahy a roku 1922 postavil v rodném Tasově (v části zvané „Bosna“) dům, kde žil až do své smrti. Mezi lety 1921 až 1928 byl členem Sokola a napsal několik děl na jeho oslavu, roku 1924 byl odsouzen pro urážku na cti za proslov proti Orlům.
Když ve svých dílech kritizoval Masaryka, dostal se do konfliktu s prvorepublikovými úřady, výtisky Šlépějí XIII byly dokonce zabaveny. Demlovo stíhání nakonec zastavil sám Masaryk a Deml později prohlásil, že si Masaryka vážil, i když s ním v mnohém nesouhlasil.
25. března 1929 zemřel Otokar Březina, o kterém Deml napsal Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Toto dílo, bořící zidealizovaný obraz Březiny se dočkalo tvrdé kritiky například od F. X. Šaldy, který o díle mimo jiné napsal: „Po knize Chalupného působí kniha Demlova, jako by ses propad z prvního patra do smrdutého sklepa.“ Kniha měla mnoho odpůrců a uškodila Demlově pověsti, autenticitu obrazu o Březinovi ale potvrdil Karel Čapek.
29. ledna 1932 zemřela Demlova mecenáška, dobrá přítelkyně a vydavatelka Pavla Kytlicová. Deml jí následně věnoval několik děl. Podporu se snažil hledat u hraběcí rodiny Sweerts-Sporckové z Kuksu, ale nenašel ji. Navíc trpěl špatným zdravotním stavem. Souhra nepříznivých událostí se projevovala i v jeho díle z té doby. Roku 1934 vyšlo jedno z jeho nejznámějších děl, román Zapomenuté světlo. Ten byl i přes cenzuru terčem kritiky a sklidil pobouřené reakce. Rok nato si začal Deml dopisovat se studentkou Marií Rosou Junovou, která se později stala jeho novou vydavatelkou až do roku 1948.
