1.
Bolívie se charakterizuje tím, že její literatura není příliš známá v Jižní Americe, natož po světě. Pokud jde o nejznámější momenty latinskoamerické literatury, často vynikaly jiné země. Bolívie nikoliv. Přesto Bolívie měla, má a bude mít své místo v jihoamerické literatuře. Bohužel jihoamerický rasismus se projevoval i na této rovině. Autoři této převážně indiánské země s vysokou negramotností často nepřekročili její hranice. Na začátku 20.století byl bolivijský spisovatel Alcides Arguedas zastíněn jeho peruánským jmenovcem José Mariem. Oba patřili k tzv. indigenismu, ale jen tomu druhému, autorovi nádherného románu Los ríos profundos (1958) (Hluboké řeky) se dostalo uznání po světě. Bolivijci nikoliv, přesto, že jeho román Bronzová rasa z roku 1919 patří k tomu nejlepšímu, co se o indiánech napsalo. Je možné, že politika hrála svou roli a ocenění, který tento autor dostal ve 30. letech od fašistické Itálie mohlo hrát určitou roli. Ve 30. letech v Bolivii vynikal Augusto Cespedes, ale také jeho vliv byl hodně lokální, jeho literatura nese punc války v oblasti Chaka mezi Bolivií a Paraguayí. Jeho povídková kniha Sangre de mestizos (Míšencova krev) z roku 1936 je jeho nejznámější dílo. Ale víceméně, kromě pár světlých výjimek, na tom byla celá Jižní Amerika podobně. Prostě nevynikala mimo kontinent. Pak přišla 60. léta. Za času tzv. latinskoamerického Boomu, praktický každá země měla svého reprezentanta, ale Bolívii jako by to míjelo. Ani u tzv. postBoomu tomu není jinak. Tato literatura, která se převážně charakterizovala tím, že napodobovala předchozí autory (Chilané Allendeová a Skármeta, Argentinec Mempo Giardinelli, Mexičan Del Paso, atd.), zase měla největší zastánce jinde a bolívijská jména té doby jako Ramón Rocha Monroy a Juan Claudio Lechín prakticky nikdo nezná. Teprve tzv. Generace McOndo, která se rodila na konci 80. let, a měla jako hlavní krédo psát jinak a proti magickému realismu, přinesla první bolivijské jméno, které se dá považovat za mezinárodní známé: Edmundo Paz Soldán. Část jeho literatury nese stopy černého románu třeba Río Fugitivo (Zběhlá řeka) z roku 1998 a Sueňos Digitales (Digitální sny) z roku 2000, román výrazně pod vlivem sdělovacích prostředků a globalizací. Paz Soldán žije a tvoří ve Spojených státech amerických, jeho literatura podle toho vypadá (jak v dobrém i ve špatném slova smyslu, to si domyslíte sami, nejednotnost názorů vítána).
2.
Ale přece ještě jedno jméno v poslední době je považováno za objev. Za největší tajemství bolivijské literatury posledních let. Jméno, které vydala samotná Bolivie ze svého nejhlubšího nitra. Jmenoval se Victor Hugo Viscarra a v roce 2006 mu bylo 48 let, když s ním skoncovala jaterní cirhóza. Narodil se v 1958 v La Pazu. A na rozdíl od Larssona nebo Bolaňa se nedožil ani 50 let. Každý své neřesti strůjcem. Jeho život neustále opilého bezdomovce a jeho touha psát vytvořily svérázné dílo. Často o sobě říkával, že je antropolog, ale ne podle slova antrophos, což znamená člověk, ale podle slova antro, které znamená pajzl. Posledních 33 let svého života prožil jako houmlesak v největší marginalitě a díky tomu jeho dílo přineslo nečekané bohaté spektrum nových slov a nové terminologie do bolivijského podsvětí. Jeho knihy. První: Coba, tajná řeč bolivijského podsvětí z roku 1981 se věnovala slovníku podsvětí, tuto knihu dokonce publikovala samotná policie, aniž se obtěžovala napsat jméno autora (no, policajti jsou všude podobni), pak přišly bestsellery pirátské bolivijské literatury: Cuentos de Victor Hugo (Povídky od Victora Huga), Alcoholatum y otros drinks – Crónica para gatos y pelagatos (Alkoholatum a jiné drinky- kronika pro coury a kocoury) z roku 2001 a dnes jeho nejznámější dílo, kniha povídek Borracho estaba pero me acuerdo (Byl jsem opilý, ale pamatuji si to) z roku 2002, tato kniha, která začala teď teprve kolovat po Jižní Americe, je neuvěřitelným vyprávěním o labyrintu ulic, o dětské závislosti na lepidlu, o nejlevnějších špeluňkách La Pazu a Cochabamby, o kriminalitě, o levném chlastu, atd. Viscarra, byl skutečně hraniční autor a rozhodně jeho tvorba patří k žánru, který dnes je znám pod přezdívkou špinavý realismus. Jeho tvorba nese punc jeho nočního ochozeného života, který doufá v rychlé jitření a tepla raních slunečních paprsků. Jeho postavy jsou malí zlodějíčkové, bezdomovci, emigranti z venkova do města, kde se bojí a přežívají, prostitutky a jejich pasáci, pouliční čističi bot, chudé indiánské tanečnice, podvodnici, atd. Dílo tohoto ztraceného andského Bukowskiho dnes vede na dálku dialog s jinými spisovateli z Bolívie, kteří buď žili, jako jeho prokletý předchůdce enfant terrible z 80. let Jaime Saenz, nebo ještě píšou jako dnešní Adolfo Cárdenas nebo Wilmer Urrelo.
R.i.p Vizcarro !!
jzp
